Jako nezávislá s námi letos kandiduje Petra Váchová.

Na Praze 13 bydlím 88 % svého života (zlomek je s dovolením privátní záležitostí). Pracuji v příspěvkové organizaci MK ČR a mám děti, od září obě školního věku.

Za nezbytný fenomén současného života ve městě považuji udržitelnost, a to jak v oblasti ekologie, tak v oblasti sociální. Vyváženou podporu obou oblastí, s nezbytnými ingrediencemi skutečné participace, otevřenosti radnice, podpory občansky aktivní společnosti a rozvoje sousedského života, vidím jako základ pro úspěšný recept k fungování samosprávy. Za nosné a podpory-hodné pilíře obou oblastí považuji aktivity komunitního charakteru (zahrady, spolky, sousedské aktivity), kde se „zespoda“, uplatňují principy sociální soudržnosti a cirkulární ekonomiky.

Domnívám se, zvyšování potravinové bezpečnosti i na úrovni měst či městských částí, (podporou zahrádkářských kolonií, pěstování ve městě, pachtů zemědělské půdy udržitelným producentům) může mít v dnešní době nezanedbatelný význam pro obě oblasti. I proto jsem se před pěti lety rozhodla ve spolupráci s Asociací místních potravinových iniciativ část volného času věnovat koordinaci malé potravinové komunity. Blízké jsou mi také aktivity typu Ukliďme Česko nebo Zažít Butovice jinak. V jejich rámci se nepravidelně zapojuji do činnosti neformálního sdružení Komunitní zahrádky Prahy 13 (fenomén komunitních zahrad je mi velmi blízký).Na Praze 13 žiju v podstatě od jejích (nikoli mých) počátků. Mé mlhavé, ale hluboko zaryté vzpomínky zabláceného sídliště s několika málo provizorními prodejnami zahrnují hřiště lemovaná panelovými plůtky s dřevěnými herními prvky i legendární „Hrádek“. Postrk autobusem do města, končící na tehdejší Moskevské, dnešním Andělu. V hrsti vzpomínek je i ta, jak jsme se školou jezdívali na plavání do již dávno zrušeného bazénu SK Motorlet v Košířích. Úsek metra z Nových Butovic na Zličín byl zprovozněn krátce poté, co jsem základku vyměnila za gympl, kam nás minimálně ještě zpočátku vozily maďarské Ikarusy, které, jak mi onehdy kamarádka sdělila, můžu pamatovat jedině já. Jakmile jsem vylétla z rodičovského hnízda, okamžitě jsem prchla do jiné čtvrti,… abych se do ní po necelých třech letech trochu náhodou vrátila. Byla to má, ačkoliv z tehdejšího zorného úhlu zdánlivě nezralá, volba. Upřímně jsem záviděla všem hrdým lokálním patriotům z Jindřichových Hradců a Náchodů a netušila, proč bych tu lehce místy legračně nalíčenou, ale pořád bezduchou betonovou šeď měla mít ráda. Navíc mi trochu splývala s koncem totalitní šedi, kterou jsme přeci všichni zapudili v devadesátkách v záplavě tržnicových bermud s tahitskými vzory a elasťáků v neonových barvách. Teprve vnímání startujícího stavebního boomu v závěru 10.tých let, coby jeden z neblahých důsledků divoké privatizace pozemků v 90. letech, mě přivedlo k zásadnímu osobnímu „AHA momentu“. Přistihla jsem se, že představa vznikajícího lidského mraveniště se mi pramálo zamlouvá. A pak mi došla i ta skrytá informace. „Ono mi na tom sídlišti teda asi nějak záleží, nebo co?“

Atak narkotik v podobě mateřských hormonů (s manželem vychováváme děti, od září již obě školního věku) mé vnímání dosud skrytých kvalit Prahy 13 rozšířil. A protože sběratel informací (archivářova nemoc z povolání) a naivní věčný student ve mně potřeboval racionální protiváhu, zahloubala jsem se následně do studia (někdy i nepopulární odborné) literatury, včetně nejnovějších sociologických projektů typu Paneláci.cz apod. Výkrm písmenky mě dovedl k ucelenějšímu a smířlivějšímu názoru na naše sídliště. Pochopila jsem, že v intencích jeho vzniku se prolínaly nosné i méně funkční myšlenky, ale v našem případě se díky autorskému týmu arch. Obersteina v mnoha ohledech realizace zdařila (zachování Stodůleckého jádra, urbanisticky funkční fenomén rondelů, na svou dobu nezvykle progresivní systém retence dešťové vody, vysoký podíl kvalitní sochařské výzdoby). Že z něj postupem doby vznikl funkční celek a že je v jeho rozvoji na čem stavět. Zásadní kvality v podobě rozvolněnosti a vzdušnosti zástavby i funkčnosti propojení jednotlivých „jader“ stojí za to chránit před neorganickým zahušťováním zástavby.

Věřím, že vědomí o kvalitě jednotlivých komponentů sídliště i jeho celku, je důležité pro citlivý rozvoj místa. Zachování historické paměti místa (ačkoliv se nejedná o žádnou památkovou lokalitu) a hlavně jeho filozofie musí být v souladu s jeho rozvojem. Strážcem těchto kvalit má být především samospráva. Nemá ovšem na tuto činnost monopol, stejně jako nemůže rezidenty vychovávat podle svých „osnov“ nebo jim zajišťovat veškerý volný čas podle vlastních radničních parametrů. Moderní obec 21. století by měla zcela běžně při výkonu samosprávy používat nástroje participace, podporovat rozvoj občanské společnosti na lokální úrovni (poradensky, grantově, podporou běžné právní gramotnosti obyvatel), měla by více a lépe naslouchat přáním svých obyvatel a být jejich oporou pro rozvoj komunitního života. Správně nastavená spolupráce obce se zástupci místní občanské společnosti by obci mohla přinést nejen finanční benefity ve formě úspor z obecní či magistrátní pokladny, ale zejména skutečný pocit sousedské sounáležitosti a nezanedbatelné prohloubení osobní odpovědnosti na straně obyvatel Prahy 13. Transparentnost a otevřenost radnice by tak konečně měla šanci na přesun z papíru hrdých certifikátů do reality.